Věčný Havel

Václav Ágh

Dnes je to 7 let od smrti Václava Havla. Prezidenta znovuosvoboditele a člověka, který se bil za naši svobodu, ochoten vzdát se té své. Byl spisovatelem, dramatikem, zakázaným umělcem, pronásledovaným občanem, vězněm svého svědomí, ochráncem lidských a občanských práv, posledním prezidentem Československa a prvním prezidentem České republiky.

Václav Havel při setkání s Jeho Svatostí Dalajlámou, zdroj: lidovky.cz

Nevím úplně přesně, co jsem dělal před týdnem, naprosto přesně však vím, co jsem dělal 18. prosince 2011, když jsem se dozvěděl o smrti Václava Havla. A také jsem si jist, že to ví statisíce občanů v naší zemi. Zbytek dne a následující dny jakoby byly trochu v mlze. Lidé zapalovali svíčky po celé republice. Politici, kteří nikdy moc moudře nehovořili, najednou pronášeli přijatelné proslovy. Odpůrci VH najednou mluvili státnicky o jeho velikosti a o nesmazatelné stopě, kterou svým dílem a životem zanechal.

Mně však nikdo nic o Václavu Havlovi říkat nemusel, odmala mě doma obklopovaly jeho knihy a rodiče o něm mluvili s úctou a respektem. Ostatně i mé křestní jméno mi rodiče vybrali podle něj. Když mi bylo 5 let, vzali mě na výlet do Prahy, kde jsem byl na Vítkově přítomen přísaze vojáků.  Vzpomínám si, že mě tehdy fascinovalo, že někdo tak nesmělý a milý, může být prezidentem země. Vlastně mě to fascinuje dodnes. Byla to také jeho tvář, která se na mě dívala celý první stupeň základní školy. Když jsme pak měli v první třídě napsat, čím bychom chtěli být, já psal o tom, že bych chtěl být člověkem a prezidentem jako je Václav Havel. Myslel jsem, že by jím chtěl být každý.

Jak čas plynul, stále více jsem vnímal, že můj pohled na něj nesdílí ani zdaleka všichni. Mnoho lidí do něj vtělovalo své touhy, které v jejich očích nenaplnil, pro jiné zase byly jeho myšlenky příliš složité a příliš idealistické. Jakoby více snili o plných ledničkách, než o plné svobodě. Sám jsem se postupně snažil nahlížet na jeho osobu více kriticky, čím více jsem ho však poslouchal a četl, tím víc gradoval můj obdiv k němu.

Jeho slova z konference s názvem Anatomie nenávisti, považuji za nadčasová a vizionářská. Je v nich ukryta i velká část jeho osobnosti: „Kolektivní nenávist zbavuje lidi samoty, opuštěnosti, pocitu slabosti, bezmoci a přehlíženosti, čímž samozřejmě pomáhá čelit jejich komplexu nedocenění a neúspěchu… Říct například, že za všechno neštěstí světa, a především za zoufalství každé ukřivděné duše, mohou Němci, Arabové, černoši, Vietnamci, Maďaři, Češi, cikáni či Židé, je tak jednoduché a srozumitelné!“ Říkal věci nepopulární, nastavoval zrcadlo a bojoval proti malosti člověka, i proto ho někteří neposlouchali rádi, i proto se stal trnem v oku těch, kteří ve strachu a nenávisti viděli a vidí svou příležitost.

Havlův život byl občas stejně absurdní jako jeho slavná dramata. Když jako disident seděl s přáteli ve své oblíbené pražské restauraci Rottiserie, nechal k vedlejšímu stolu, kde seděli příslušníci StB, přinést lahev vína. Pak se bavil, jak estébáci chvíli bojují s pokušením a vzápětí svorně zvednou skleničky a připijí na Havlovo zdraví. Humor ho občas neopouštěl dokonce ani ve vězení. V Dopisech Olze, které jsou jinak spíše depresivním čtením a výpovědí zločinné doby, napsal své ženě tyto řádky: „Milá Olgo, začal jsem Ti vyrábět šperk z chleba, snad se Ti bude líbit. V případě reklamace vyrobím něco jiného, vypadá možná příliš vězeňsky.“ Právě tenhle humor v kombinaci s neuvěřitelnou inteligencí a sečtělostí byl důvodem, že v prezidentské éře byl Havel oblíbeným společníkem jak amerických prezidentů, tak amerických rockerů. Konec jeho života už však humorný nebyl.

Týden před jeho smrtí proběhlo setkání prezidenta Havla s Dalajlámou. Podle výpovědi jeho spolupracovníků šlo o schůzku člověka, který cítil blížící se konec, s blízkým přítelem a vlastně jediným duchovním partnerem. Hlavním úkolem Jeho Svatosti bylo pomoct prezidentovi smířit se se smrtí. V neděli 18. prosince 2011 v 9.46 hodin Václav Havel zemřel.

Myslím si, že novodobé české dějiny můžeme rozdělit na dvě části – s Havlem a po Havlovi. Jeho osobnost dodávala naší zemi váhu a reputaci, nejspíš mnohem větší, než jsme si zasloužili. Měl ještě jednu pozoruhodnou vlastnost – mnoho lidí zbavoval strachu. Byl blanickým rytířem v záloze, i když už nebyl politicky činný, spoléhalo se na něj jako na toho, kdo v kritické chvíli zachrání naši zemi. V době po Havlovi víme, že nás nikdo nezachrání, že jsme to teď my, kteří jeho myšlenky posouvají dále. Proto bychom měli vědět, co nám chtěl svým životem a myšlenkami říct. Nejpřesněji to vyjádřil ve svém projevu v americkém Kongresu: „Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání – má-li být mravné – je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno naše konání nesmazatelně zapisuje, a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje.“ Já vím, je to náročná myšlenka, Havel za ni však svou osobností i životem ručil. A také proto bych na své „slohové práci“ z první třídy neměnil ani slovo.