Hnutí ZaNormálníHolky, hashtag sebeláska, dokonalé modelky minulostí pro značku Chromat, billboard v Rusku s modelkou s malým poprsím, příběh Lizzie Velasquezové… Určitě každý z nás alespoň zpovzdálí o jednom z těchto inspirativních příběhů slyšel. O příběhu, kde se otevřeně hovoří o tom, že nedokonalosti žen patří k běžnému životu zcela přirozeně.
Přirozeně. Jak to přesně myslím? Asi tak, jako když skupinka mladých lidí hraje stolní hru Ženy versus muži a muži jsou na tahu. Mají uhádnout slovo podvazek. Jeden z chlapců se toto slovo snaží ostatním spoluhráčům co nejvíce přiblížit, aniž by použil kořen slova. Začíná větou: „Maj to holky na stehně.“ A zbylá skupinka zcela spontánně ze sebe chrlí slova jako celulitida, strie a špeky. Nějak takhle přirozeně. Tímto příkladem jsem pouze chtěla osvětlit to, jak si každý z nás uvědomuje přítomnost ostatních lidí a také to, že nikdo z nich není úplně dokonalý. A že je to tak v pořádku.
Tak jak je možné, že v případě, kdy se podobné situace mají zveřejnit a podpořit, stává se z toho kontroverze a lidé jsou schopni svými jízlivými řečmi ublížit? Samozřejmě, vzhled je věc názoru a každý vnímá krásu jinak. Ale proč soudit někoho, kdo není podle měřítek, které určují… Kdo je vlastně určuje? A podle čeho byly vůbec dané parametry nastaveny? Kdo si dovoluje říci, že oblejší žena už není krásná? Že velice štíhlá žena je nezdravá? Každý jsme nějaký, každý bychom na sobě rádi něco změnili a do určité míry pro to můžeme něco udělat, ale proč bychom se měli plést do života ostatních?
Ze svého okolí znám několik žen, které by do těchto měřítek nejspíše nespadaly, ale proč by se měly stydět a nebo nebýt samy se sebou spokojené? Jak se někdo opovažuje veřejně prohlásit, že malé poprsí je fyzická vada? Jak si vůbec může někdo dovolit oslovit cizí ženu jen proto, aby jí řekl, že má podle něj velký zadek? Silné nohy? Nebo naopak příliš hubené kotníky? Kdo si dovoluje říct, že to není krásné? Jedna má známá mi kdysi řekla: „Lidé si myslí, že jsem sama se sebou nešťastná, ale to vlastně vůbec není pravda. Proč bych měla být nešťastná? Naopak, já jsem sama se sebou velmi spokojená.“ A vyslovila to s naprosto krásným a odzbrojujícím úsměvem.
Tolik se snažíme nebýt rasističtí, nacističtí, xenofobní, diskriminující k národům, jiným vyznáním, jiným etnickým menšinám, ale na ženy se poměrně často zapomíná.
Tento článek není vůbec určený k tomu, abychom rozpoutali další vášnivé debaty, kde bychom měli někoho urážet nebo znehodnocovat snahu jiných, kteří denně dřou, aby vypadali podle zmíněných měřítek, nebo aby byli sami se sebou spokojení (avšak paradoxně existují i případy, kdy se strhla vlna nevole proti sportovkyním, které vypadaly už moc „sportovně“). Chci jen poukázat na to, že být nedokonalý je přirozené. Že i asymetrické, barevné, oblé, vychrtlé, svalnaté, plešaté, pihaté, zjizvené, opupínkované, zarostlé, ploché i přehnaně obdařené ženy jsou krásné. Zároveň tato slova míří i ke všem těmto ženám, které takové jsou a jsou za to rády, jsou se sebou spokojené. Je určený i pro projekty, hashtagy, reklamní kampaně, které přirozené ženy podporují. A my je podporujeme s nimi.
A gratulujeme nové druhé vicemiss Itálie Chiare Bordiové s amputovanou nohou, která svým úspěchem udeřila další pořádnou ránu zakořeněným předsudkům a stereotypům.
Autor: Alice Dušková
