Dnes je to přesně osm let, co zemřel hrdina druhé světové války a politický vězeň komunistického režimu Jan Wiener. Byl vždycky trochu ve stínu příslušníků RAF Františka Fajtla či Josefa Františka. Sluší se proto v tento den připomenout příběh muže, který se opakovaně stavěl proti zlu.
Jan Wiener se narodil roku 1920 do česko-německé židovské rodiny v Hamburku , kde také navštěvoval gymnázium. Poté, co se dostal k moci Hitler, se celá rodina přestěhovala do Prahy, kde prožil zbytek dětství. Při všeobecné mobilizaci, ačkoliv ještě nebyl plnoletý, se přihlásil do armády. Jakožto Žid byl později po roce 1939 perzekvován, dostal však povolení opustit s otcem vlast. Povolení ovšem nebylo uděleno jeho matce, která v roce 1942 zahynula v terezínské Malé pevnosti. V letech 1940 a 1941 se pak s otcem pokoušeli získat vízum do Anglie, ale nepodařilo se jim to. Následkem situace, v níž se později ocitli (vpád vojsk SS do Slovinska), jeho otec nakonec spáchal sebevraždu.
Po této smutné události Jan Wiener naskočil do nákladního vlaku, který mířil do Lublaně. Jel až do hraniční stanice s Itálií, kde bylo jeho cílem dostat se do neobsazené části Francie a přes severní Afriku pak do Anglie, kde se plánoval připojit k britskému královskému letectvu. V Itálii ho však vyhmátla hlídka při kontrole podvozku a byl vězněn v zajateckém táboře, z něhož se pokusil jednou neúspěšně utéct. V roce 1943 se mu to konečně podařilo a přes severní Afriku se dostal do Británie – přesně tak, jak plánoval. Tam sloužil u 311. československé bombardovací perutě.
V roce 1950 byl komunisty označen za západního agenta, odsouzen a pět let vězněn v lágru u Kladna. Když ho konečně propustili domů, už žádný domov neměl. Stát, do kterého se po válce vrátil, byl úplně jiný než ten, který ho věznil. Přátelé mu pomohli sehnat práci a začlenit se do socialistického temna. Nějaký čas pracoval jako lesní dělník, poté získal místo ve výzkumném ústavu pro střední průmyslové školy v oddělení dějin a jazyků. V roce 1965 se mu podařilo vycestovat do USA, kde vyučoval na školách – a Amerika se mu postupně stala domovem.
Po listopadu 1989 se vrátil do Československa a spolupracoval s Občanským fórem, později přednášel dějiny střední Evropy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od prezidenta Václava Havla obdržel v roce 2001 medaili Za zásluhy. Neměl rád, když byl nazýván hrdinou, naopak skromně podotýkal: „Já myslím, že statečnost v takových situacích je ta lidská schopnost překonat fyzicky vlastní strach do takové míry, aby člověk mohl fungovat. Aby neohrozil svou rozklepaností ostatní členy posádky, protože jeden byl závislý na druhém. Hrdinství, to je když rodiče mají dítě, které je strašně zaostalé, a nedají ho do ústavu. Nechají si ho doma, aby mělo teplo rodiny, tatínka, maminku. To je hrdinství na celý život.“
Autor: Václav Ágh
