Jiří Brady: Člověk, který se vyznamenal sám

Václav Ágh

Když prezident Miloš Zeman odmítl před dvěma lety vyznamenat pamětníka holocaustu, tvář Jiřího Bradyho zaplnila česká média – a stejně tak i rozhořčené komentáře nejen na adresu hlavy státu. Od včerejšího dne, kdy Česko obletěla smutná zpráva o jeho úmrtí, se jeho tvář objevuje v médiích znovu. A tentokrát hlavně proto, aby si připomněla jeho obrovskou odvahu a neúnavný boj za svobodu a lidská práva.

Jiří Brady se narodil 9. února 1928 v židovské rodině v Novém Městě na Moravě. Po zatčení a deportaci obou rodičů zůstal malý Jiří i se svou sestrou Hanou u příbuzných, odkud však byli sourozenci zanedlouho odvezeni do Terezína. Zatímco jeho sestra hrůzy koncentračního tábora nepřežila, on sám měl větší štěstí, protože byl převezen do pobočného tábora v polských Gliwicích, kde pracoval na opravách železničních vozů. Později se mu v lednu 1945 podařilo během pochodu smrti uprchnout a na cestě zůstal až do května, kdy se dostal k příbuzným v Novém Městě na Moravě, od kterých se dozvěděl, že jeho rodiče zahynuli.

V roce 1948 se komunisté zmocnili vlády a on podle svých slov měl už dost diktatur, a tak se rozhodl ze země odejít. V plánu měl cestu do Izraele, to si však ve vlaku do Vídně rozmyslel, a později, v roce 1951, se usídlil v Kanadě, kde žil bratr jeho dědečka. Zde pomáhal dalším emigrantům a s jedním z nich dokonce založil velmi úspěšnou instalatérskou firmu. Přednášel také po celém světě a vydával svědectví o německé zrůdnosti během druhé světové války a hrůzách holocaustu. Po sametové revoluci zorganizoval sbírku na tiskárnu pro Lidové noviny, aby jim byl umožněn rozjezd nezávislých, demokratických novin. Sám přispěl částkou 100 tisíc dolarů.

Celý život ho velmi trápil osud jeho mladší sestry, angažoval se proto rukou osudu v projektu Hanin kufřík, který bývá srovnáván s příběhem Anny Frankové. V roce 1999 byl do muzea holokaustu v Tokiu převezen z Osvětimi kufřík Hany Bradyové, ředitelka tohoto muzea se spojila s Jiřím Bradym a společně se pak zasadili o to, že v Japonsku v roce 2001 vznikla putovní výstava o Hanině životním příběhu. Následně vyšla kniha Karen Levineové Hanin kufřík – Příběh dívky, která se nevrátila.

Jiří Brady za svůj život obdržel celou řadu vyznamenání, v Kanadě nejvyšší civilní vyznamenání ontarijské provincie Order of Ontario a v Německu Spolkový kříž za celoživotní úsilí týkající se obrany lidských práv a svobod. Na vyznamenání ho navrhl také český Senát, a to již v červnu 2013. V srpnu téhož roku ho nominovala i Poslanecká sněmovna, a to na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Návrh, kterému prezident Miloš Zeman nevyhověl, zákonodárci neúspěšně opakovali také v roce 2014 a 2016. V roce 2016 bylo podle slov ministra kultury Daniela Hermana vyznamenání pro Bradyho původně schváleno, ale po jeho setkání s tibetským duchovním vůdcem dalajlamou se ho Miloš Zeman rozhodl zrušit. S pocitem nespravedlnosti nakonec Česko vzalo osud do vlastních rukou a Brady poté získal i ve svém rodném Česku řadu jiných ocenění. Bohuslav Sobotka mu udělil medaili Karla Kramáře a ocenila ho také Sněmovna, město Praha a Brno či olomoucká Univerzita Palackého. A tak se naštěstí zase jednou ukázalo, že obdivuhodné činy si už svou cestu k uznání vždycky nějak najdou…

Ve svém posledním rozhovoru řekl: „Myslím, že jsem se celý život snažil žít čestně v souladu se zákony lidskými i božími. Pomohl jsem mnoha lidem. Jediná věc, kterou bych chtěl změnit, je osud mých rodičů a sestry.“

 

Foto: www.g.cz