Georges Loinger: Francouzský sir Winton, který zachránil stovky dětí

Václav Ágh

O siru Nicholasi Wintonovi toho bylo mnoho řečeno i mnoho napsáno. Ale také Francie má své hrdiny, kteří neváhali riskovat svůj život, aby se pokusili zachránit stovky těch cizích. Jedním z nich byl také Georges Loinger, který minulý týden zemřel v úctyhodném věku 108 let, a dal šanci na stejně dlouhý život i bezpočtu dětí, jež zachránil před hrůzami holocaustu.

Loinger při přebírání vyznamenání.

Narodil se na konci srpna 1910 ve Štrasburku do židovské rodiny. Během druhé světové války narukoval do francouzské armády a v roce 1940 se dostal do německého zajetí. Ač původem Žid, své kořeny se mu před Němci podařily naštěstí zakrýt, především proto, že byl modrooký blonďák a vojáci Wehrmachtu tak nepojali žádné podezření, spíše jim připadal jako jeden z nich. Ze zajateckého tábora se mu nakonec podařilo v roce 1941 utéct a vrátil se zpátky do Francie, kde se začal angažovat v humanitární organizaci pomáhající židovským sirotkům.

Georges byl vysoké, atletické postavy, vzděláním inženýr, ale právě díky své postavě byl v organizaci schopen stát se učitelem tělesné výchovy. S vývojem antisemitské legislativy rychle pochopil, že brzy budou následovat hromadné deportace a vraždy Židů a jejich dětí. Proto se jeho cvičební rutiny brzy změnily ve formu výcviku a přípravy na den, kdy by Loinger, pokud by vše proběhlo hladce, dostal děti přes hranice do neutrálního Švýcarska, kde by jim byl poskytnut azyl a bezpečný život. Počítal ale také s tím, že se jeho mise nemusí povést. V mnoha rozhovorech později uvedl, že výcvikem také skrytě děti připravoval na možnost, že by byly objeveny a poslány do koncentračního tábora. Způsob, jakým tyto sirotky dostával za hranice okupované Francie, byl vskutku důmyslný. Oblékl je například jako truchlící a odvezl na hřbitov, jehož stěna stála na francouzské hranici, tu pak děti přelezly po žebříku, kde měly zároveň ve svém oblečení zašity veškeré dokumenty, které pro pobyt ve Švýcarsku potřebovaly. Dalším neotřelým způsobem deportace bylo třeba i hledání hřiště v těsné blízkosti hranic. Jednou tedy vzal sirotky hrát fotbal, zcela „omylem“ pak nakopl míč a děti poslal, aby se za ním „honily“ a „hledaly ho“.

Sám Georges Loinger považoval skutečnost, že přežil holocaust, za boží zázrak, díky němuž měl to štěstí, že mohl pomoci také stovkám dětí. Při jedné příležitosti si vzpomněl, že doprovázel 50 z nich do Annemase, kde měly později přejít hranice, když se najednou objevili ve vlaku němečtí vojáci. Těm řekl, že děti jsou uprchlíci z bombardované Marseille a cestují do zdravotního tábora. Když vlak dorazil na Annemasse, jeden z německých důstojníků dokonce nabídl sám eskortovat skupinu a řekl: „Poslouchejte, tyto děti jsou unavené. Zrychlujeme výstupní proceduru. Řeknu policii, že jste s námi.“ Poté jim vojáci poskytli mimořádný dohled a židovským dětem zpívali celou cestu do města, kde pak ani nemusely procházet obligatorní německou kontrolou.

Za svůj hrdinský život byl Georges Loinger náležitě oceněn. Byl jmenován předsedou sdružení Židovský odpor Francie, v březnu 2013 byl oficiálně přijat Šimonem Peresem, bývalým prezidentem Izraele, o rok později získal titul čestného občana města Štrasburk, v červenci 2016 se stal důstojníkem Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo a v roce 2005 mu byl dokonce uděleno i nejvyšší francouzské vyznamenání – Řád čestné legie.

Prezident Havel jednou řekl Nicholasovi Wintonovi tato slova: „Jste důkazem toho, že na této zemi se pořád ještě dá konat dobro. Domnívám se, že v normálním obchodníkovi se jen výjimečně projeví náhle tak humánní city a zároveň i velká moudrost a předvídavost, že impulzivně podnikne a dokáže provést takový čin, jaký jste udělal vy, pane Wintone, když jste si uvědomil, jaká nebezpečí hrozí těm dětem. Většina z nich by holocaust nepřežila. Vy jste zorganizoval a pak i uskutečnil jejich transport na Západ. A je obdivuhodné, jak jste tehdy pochopil, co je třeba udělat.“ A já si myslím, že tato slova lze směle adresovat také obdivuhodnému životu Georgese Loingera…

Foto: juedische-allgemeine.de