Ferdinand Peroutka ztělesňuje přítomnost i minulost

Václav Ágh

Dnes si připomínáme výročí narození velkého novináře, spisovatele, účastníka odboje a vlastence Ferdinanda Peroutky. Svým kritickým myšlením a zásadovými postoji dráždil jak nacisty, tak komunisty a nebylo mu proto umožněno zemřít ve své rodné vlasti. Zůstalo po něm rozsáhlé publicistické dílo, divadelní hry a především myšlenky, které jsou aktuální i v současné době.

Peroutka se narodil se 6. února 1895 do rodiny Emanuela Peroutky a jeho manželky Leontiny. Otec Ferdinanda pracoval jako inspektor státních drah a byl často nucen měnit místo pobytu, byl navíc nervově labilní a osobnost jeho syna na něj byla příliš složitá a neuchopitelná, takže spolu nikdy nenavázali bližší vztah. Nepocházel z intelektuálních poměrů a ačkoliv navštěvoval gymnázium, před maturitou jej opustil, čistě formální vzdělání mu proto chybělo. To však svou pílí a samostudiem velmi rychle dohnal. Ponořil se do studia ruské literatury, německé filosofie a francouzského dramatu, což ho do velké míry ovlivnilo. Zejména pak dílo Goetha, u Voltaira pak obdivoval jeho přesnost myšlení a intelektuální přesah.

O politiku se zpočátku výslovně nezajímal, což se změnilo ihned po skončení první světové války, kdy začal intenzivně pracovat jako redaktor časopisu Tribuna, což byl politický a hospodářský deník vydávaný v Praze v letech 1919 – 1928. Zde napsal soubor statí s názvem Jací jsme, kde rozebral vlastnosti a povahu československého národa. Toto dílo zaujalo také tehdejšího prezidenta Tomáše Masaryka, a to i přesto, že jeho osobu ve svých statích Peroutka kritizoval. Masaryk však Peroutkově talentu důvěřoval a zejména díky prezidentově finanční podpoře mohl založit revue Přítomnost, kde byl až do začátku druhé světové války šéfredaktorem. Zároveň byl v těchto letech také politickým komentátorem Lidových novin a rovněž členem kruhu tzv. Pátečníků, což byla skupina intelektuálů, kteří se scházeli v Čapkově vile a někdy i u samotného prezidenta Masaryka.

V třicátých letech také otevřeně kritizoval nacismus, v Přítomnosti v roce 1936 mimo jiné napsal: „Ještě nikdy v moderní době nebylo nikým v Evropě náboženství války a dobyvatelství hlásáno tak otevřeně, a tak docela bez výčitek svědomí jako právě vládou pana Hitlera. Prohodí-li tu a tam tato vláda blahosklonně také nějaké slovo o míru, není už pomalu hlupáka v Evropě, který by se na to chtěl spoléhat. Je to přece režim, jehož vůdce se neostýchal veřejně povýšit právo na lež na jeden z prostředků účinné politiky.“

Po okupaci Čech a Moravy v březnu 1939 byl na něj z oficiálních míst vyvíjen tlak, aby psal v duchu protektorátních potřeb a byl nekritický k Vůdci. „Znormalizovat“ Peroutku se však nepodařilo, a to ani přesto, že byl krátký čas vězněn. Když vypukla válka, stal se oficiálně nepřítelem nového režimu a byl zatčen znovu. Odvedli ho do koncentračního tábora Dachau a poté do Buchenwaldu, kde se v roce 1945 dočkal osvobození americkou armádou. Po válce jako jeden z prvních upozorňoval na nebezpečí přílišné orientace na Sovětský svaz a na ohrožení ze strany komunistů, kteří obsazují významné mocenské pozice. Se svým názorem byl tehdy ale v menšině. Ze Svazu českých novinářů byl vyloučen symbolicky, a to v den komunistického puče – 25. února 1948. Byl zároveň komunisty různého typu obviňován, že podlehl zrůdnému nacistickému režimu. Vyčítána mu byla smířlivost některých jeho článků z předválečného období. Tato komunistická propaganda je ostatně živena z některých úst i v současné době. Sám Peroutka se k této kritice vyjádřil v roce 1947, když napsal: „Vyloupněte z dvacetiletého díla novinářova dvacet úryvků, zbavte dvacet vět souvislosti, do níž byly zasazeny, zamlčte, co bylo předtím, a co bylo potom a uděláte přívržence agrárníků z muže, jenž proti nim bojoval…“

V dubnu 1948 pak odešel do exilu a stal se jedním z významných představitelů protikomunistického odboje. Působil v Rádiu Svobodná Evropa, v 50. letech byl dokonce ředitelem českého vysílání. Čtení a šíření Peroutkových politických rozborů a komentářů bylo v komunistickém Československu pronásledováno. Peroutka zemřel 20. dubna 1978 v New Yorku ve svých 83 letech. V roce 1991 mu prezident Václav Havel in memoriam udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Od roku 1995 je také udělována Cena Ferdinanda Peroutky jako novinářské ocenění, které bylo zřízeno u příležitosti stého výročí jeho narození. Smyslem ceny je zvýšit prestiž práce novinářů a publicistů a vyznamenat jejich práci.

Ferdinand Peroutka v jednom ze svých děl napsal: „Mír jednou vznikne jako přirozený následek toho, že se podaří svět politicky zorganizovat.“ Myslím, že bychom si všichni přáli, aby se jeho slova do písmene naplnila. Jak se to ostatně v jeho bohatém životě mnohokrát stalo.

Další příběhy inspirativních osobností napříč dějinami naleznete zde.

Foto: novinky.cz, antikvariat-bohumin.cz